O nervozitě…

(7.2.2010)

Nedávno jsem od jednoho známého – shodou okolností taky vozíčkáře – slyšel jednu zajímavou větu: Že už je nervózní z toho, jak jsou z něj lidi nervózní.

A taky ne úplně dávno si mi jeden kamarád – tramp – postesknul, že je vždycky na rozpacích, když chce třeba některé z mých povídek, třeba někde v internetové diskusi něco vytknout. Že už předem ví, že se na něj moji kamarádi sesypou jak smečka vlků, co si chrání svého člena, o němž si myslí, že se neubrání sám. Že už je z toho nervózní, takže mi radši vůbec nic nevytýká.

A do třetice: Když jedna moje hodně dobrá kamarádka, co už léta vozíčkářům pomáhá, vzala svého muže prvně sebou na akci, kde se měli potkat lidi chodící a lidi na kolečkách, tak ten se mi po pár týdnech svěřil, že tam přijeli den předem a že byl celý ten den nervózní z toho, co to s ním udělá, až tam ty lidi na kolečkách přijedou. Byl nervózní z toho, jestli se dokáže chovat „normálně“. Tahle nervozita ovšem dostala už večer trhlinu – protože jsem tam přijel já – o nějakých patnáct hodin dřív než ostatní vozíčkáři. A kamarádčin muž jí pak v noci řekl další zajímavou větu, kterou mi taky prozradil až po pár týdnech: „Jestli ti zejtra budou všichni jako tenhle, tak to bude dobrý…“

Samosebou, že nešlo o to, že já bych byl tak dobrej, ale o to, že najednou měl šanci poznat zblízka, že jsem člověk ze stejných kostí a masa jako on. Možná že právě o tohle jde – poznat se zblízka. Ale nevím. To by asi bylo až moc zjednodušující. Protože ta nervozita tu zkrátka je – oboustranná. A těžko říct, z čeho všeho se rodí. Čím se lidi na vozejčku začnou lišit od ostatních tolik, až z toho jsou obě strany nervózní? Tím spíš, když mezi světem chodícího a nechodícího je tak tenká a křehká slupka – vteřinka nepozornosti na silnici, jedno uklouznutí na skále, jednou obzvlášť nezdařené cvaknutí na vodě…

Chtěl bych poprosit každého, kdo si tohle přečte a myslí si, že má k tomu co říct – cokoli – úvahu, příběh, názor, tak ať to, třeba tady na mých stránkách, zkusí napsat.