Žili a kostky vrhali...

(9.6.2014)

Kdo chce, ten se nad tím může překvapeně a pochybovačně usmívat, ale je to prostě tak – trampská literární soutěž Trapsavec má nejdelší tradici ze všech u nás v současnosti pořádaných literárních soutěží. A když se letos v plné síle a ve zdraví dočkala svého čtyřicátého ročníku, zareagoval na to Honza Frána – Hafran způsobem takřka příznačným pro člověka s takovou neuvěřitelnou a nezměrnou zásobou energie a činorodosti, jakou má snad pouze a právě on, a ve své samizdatové edici Trapsavecké miniatury vydal sérii minisbírek trampské prózy a poezie s názvem Zlaté legendy, kde každá z nich byla věnována jednomu z dlouhé řady vítězů téhle soutěže – tedy těm, kdo aspoň jednou v její historii uzmuli a u slavnostního ohně si na rok převzali onoho legendárního, putovního, ze dřeva vyřezávaného Zlatého Trapsavce…

Takže se stalo, že mezi trampskými literárními vykopávkami neopomenul ani mě a moje výtvory z dob, kdy jsem byl náctiletým autorem. A protože Hafran chtěl, aby se v těch minisbírkách ocitly vedle sebe věci ze samých literárních počátků a to, co ten který veterán Trapsavce píše teď (a podotýkám, že jsem se snažil hrát fér a na těch adolescentních literárních pokusech jsem nezměnil ani čárku), vzniklo cosi, v čem se potkávají mé až doteď nikde neotištěné povídky z kraje osmdesátých let s ukázkou z mého nedávno dopsaného a do tisku teprve připravovaného románu Vlčí pouto. Vlastně se tam ohlédnutí za nostalgií dob, kdy v Mladém světě vycházel ten uhrančivě žlutý obdélníček, kdy se na vandr jezdilo v jehličí a s vaťákem a kdy kotlík v plamenech trampského ohně sice tak jako dneska voněl pryskyřicí a kamarádstvím, ale tehdy navíc hlavně zakázaným ovocem, potkává s knížkou, která se na tu příslovečně nevyzpytatelnou a nejistou cestu knížek k lidem za pár týdnů teprve bude vydávat.